1. Den
První natáčecí den. Tak to začalo. Normálně se vykřikuje „konečně začalo,“ ale tenhle film je od začátku hukot; přesně dva měsíce potom, co se všechno rozhodlo, začínáme první směnu. V šest ráno. Většina našich spoluobčanů se ještě válí v posteli, protože je neděle – ale to jediný, co se válí tady, je mlha. Naprosto mystická.
Židova strouha, kde začínáme točit, totiž není žádná strouha, ale normální kaňon. Kdo nezná tuhle soutěsku u Týna nad Vltavou, je u vytržení. Zaplaťpánbůh neprší, kdyby tady lilo, půlka z nás by se sem vůbec nedostala. Nebo dostala, ale už by se nedostali zpátky. Všude kolem jsou skály, cesta dolů k Lužnici úzká, výmoly, kořeny; amíci tomu říkaj´ „a breathtaking view.“ Dole u vody je základna, kam s větší nebo menší hrůzou sjedeme všichni, ale technika se autem dostane jen na ostroh nad soutokem řeky a potoka, dál už se všechno musí nosit.
Stojí to ale za to, co tu vyšvihla stavba, je neuvěřitelný. Těsně nad hladinu přilepili ke skále kulisu vodního mlýna, vypadá, jako kdyby tu byl odjakživa. Teploty včera spadly z tropů zpátky do střední Evropy, je tak deset stupňů a máme na sobě péřovky, ale jsme naprosto nadšený. Vypadá to tu jak – ve filmu!
Než padne první klapka, musíme se ještě nacpat, pak už nebude čas. Jestli bude catering v duchu první snídaně, tak tu nikdo asi moc nezhubne (všichni, kdo už s Emilkou a Editou něco točili, se jen potutelně usmívaj´). Producenti nad talířem slaniny a vajíček mumlavě přiznávají, že si zaskočili do kostela; filmaři nejsou tak pověrčivý, jako herci, ale tohle se před prvním dnem dělá. Tak doufáme, že se pomodlili pořádně. Čeká nás čtyřicetidenní rokenrol stavění a bourání, pocení se na slunci nebo čekání na něj, desítky přesunů, vstávání v pět a chození do postele v jednu; spaní v ubytovnách po čtyřech, milión kafí, porad a telefonů, sem tam možná nějaká krize…a bůhvíkolik věcí, co nemůžeme předvídat - ale ať je to cokoliv, dneska by to nikdo z nás za nic neměnil. Jdeme na to.
Židova strouha, kde začínáme točit, totiž není žádná strouha, ale normální kaňon. Kdo nezná tuhle soutěsku u Týna nad Vltavou, je u vytržení. Zaplaťpánbůh neprší, kdyby tady lilo, půlka z nás by se sem vůbec nedostala. Nebo dostala, ale už by se nedostali zpátky. Všude kolem jsou skály, cesta dolů k Lužnici úzká, výmoly, kořeny; amíci tomu říkaj´ „a breathtaking view.“ Dole u vody je základna, kam s větší nebo menší hrůzou sjedeme všichni, ale technika se autem dostane jen na ostroh nad soutokem řeky a potoka, dál už se všechno musí nosit.
Stojí to ale za to, co tu vyšvihla stavba, je neuvěřitelný. Těsně nad hladinu přilepili ke skále kulisu vodního mlýna, vypadá, jako kdyby tu byl odjakživa. Teploty včera spadly z tropů zpátky do střední Evropy, je tak deset stupňů a máme na sobě péřovky, ale jsme naprosto nadšený. Vypadá to tu jak – ve filmu!
Než padne první klapka, musíme se ještě nacpat, pak už nebude čas. Jestli bude catering v duchu první snídaně, tak tu nikdo asi moc nezhubne (všichni, kdo už s Emilkou a Editou něco točili, se jen potutelně usmívaj´). Producenti nad talířem slaniny a vajíček mumlavě přiznávají, že si zaskočili do kostela; filmaři nejsou tak pověrčivý, jako herci, ale tohle se před prvním dnem dělá. Tak doufáme, že se pomodlili pořádně. Čeká nás čtyřicetidenní rokenrol stavění a bourání, pocení se na slunci nebo čekání na něj, desítky přesunů, vstávání v pět a chození do postele v jednu; spaní v ubytovnách po čtyřech, milión kafí, porad a telefonů, sem tam možná nějaká krize…a bůhvíkolik věcí, co nemůžeme předvídat - ale ať je to cokoliv, dneska by to nikdo z nás za nic neměnil. Jdeme na to.
