23. Den
Páv je na první pohled atraktivní tvor, na něhož se člověk nemůže vynadívat, na druhý pohled docela hezký tvor, na kterýho se člověk docela rád podívá… a po třech tejdnech soužití s ním, zejména pokud se jedná o větší skupinu pávů, je to jen tupá, zvětšená slepice nabarvená na zelenomodro, kterou by člověk nejradši podříz, voškubal a strčil na pekáč – kdyby k tomuhle rozryčenýmu zvířeti neměl už takovej vodpor, že by ho ani do huby nevzal. Přiváděli nás tím svým řevem (zní to jako něco mezi cirkulárkou a jekotem varietní umělkyně, kterou zrovna někdo podřez&aac ute;vá nožem) k šílenství skoro tři tejdny v Buchlovicích a pronásledujou nás i sem, do Ploskovic. Po parku se jich potuluje asi tak třicetihlavá smečka, a protože je to pták nenasytný, má tendence se držet kolem našeho cateringu.
Pod jejich knutou tedy úpí především Edita s Emilkou a všichni, kdo zabezpečujou zázemí; ostatní jsou naštěstí většinu dne v bezpečný izolaci v prvním patře zámku, kde točíme bál.
A točíme ve svižným tempu, pauza na oběd není něco sníst, spíš jen tak vdechnout, což je škoda, oběd jako vždy voňavej a skvělej. Producenti mají dneska navíc oficiální návštěvníky, Filip s Davidem pro ně načinčali grotto dole v parku, tam se ti, co nepracují, jistě budou cítit dobře! Ale sponzoři jsou sponzoři, bez nich bysme asi netočili, takže jim samozřejmě ty krásný obložený mísy nezávidíme! A za práci, který jsme zvládli dneska fakt hodně, se odměníme večer, našli jsme u hradeb milou občerstvovací stanici, kde můžeme důstojně, s mírou a na poli smysluplné diskuze ochutnat plody tohoto kraje (pro slabší v zeměpise a rostlinné výrobě: je to kraj vinařský).
A mimochodem: v neoficiální anketě Blanice versus Labe zatím vítězí evropský veletok.
